Únavu neřeší drahé pleťové krémy. Ale nikdo jí nechce vidět.

Vyfotí krásnou mladou ženu. Kolik byste této paní hádali? Odpovědi kolemjdoucích jsou plus minus stejné. 30 let. Potom s touto vyfocenou ženou zažíváme ve zkratce celý den - dvě malé děti, práce, domácnost. Večer ji opět vyfotí a hle, paní je dle názorů respondentů o 10 let starší. Byla to reklama na pleťový krém. Takže řešení je zřejmé: na únavu vám pomůže pleťový krém!

Nemáme televizi. Vcelku je to poznat. Na téma televizních seriálů nebo talentových soutěží se nemůžeme s nikým fundovaně bavit. Nemám tedy ani ponětí, co se dnes přes televizi prodává. Zhlédnutá reklama na pleťový krém je ale varováním. 

Co mě ale skutečně trápí je fakt, že ty utahané mámy nikdo nevaruje. Bolí tě hlava? Vem si Ibalgin! Máš nepravidelný menzes? Tak tu máš antikoncepci. Jsi unavená? Kup si krém, ať to není vidět! Protože kruhy pod očima a následné vrásky znamenají, že nic nevydržíš?! Věřím, že je hodně žen, které by si nikdy netroufly si postěžovat, že jsou unavené. Vždyť, kdo není? Všichni to musíme vydržet. Musíme? A kdybys už nevěděl kudy, kup si pleťový krém!

Bolest hlavy, nechuť k jídlu, špatná nálada, netrpělivost s dětmi. Kde je radost ze života? Kam se vytratila? Ne, to nevyřeší krém. Vím, že v tom nejsem sama. Více než polovina žen u nás užívá antidepresiva. Více než polovina už zažila ty stavy, kdy hlava si jede svojí písničku a neposlouchá naše rozkazy. Tělo je zmatené - neví, jestli má ležet, stát, chodit. Jak je krásné, když hlava dělá to, co si přejeme. 

Antidepresiva. Lékaři tvrdí, že jsou to tak malé dávky, že se ani o antidepresivech nedá mluvit. Ale my víme své. Kdo má za sebou ty dny nebo hodiny, kdy hlava dávala tělu najevo, že už nepojede, ten tuší, že jednu hranici už překročil. A rozhodně nikdo z nás do toho nechce spadnout znovu.

Nedávno mi jeden lékař vysvětloval na svém příkladu, co je to posunutý práh vnímání bolesti. Prý si zlomí prst na noze a ani nesykne. Hm. Měla jsem na jazyku, jestli někdy zažil pocit úzkosti takový, že ležel na zemi a plazil se a chtěl být ještě níž, někde pod zemí, protože tam někde by asi tělo našlo klid. Protože to bylo to jediné, co tělo mohlo dělat - víc hlava nevymyslela. Ten stav, kdy oči vidí, ale hlava obraz nezpracovává. Mozek nehlásí žádný výsledek. Ve světlých chvílích tohoto stavu si určitě každý pomyslel, jestli vůbec někdy ještě bude vnímat své okolí naplno. Rozjedou se ještě ta kolečka v hlavě? 

Každý z nás zažil větší či menší fyzickou bolest a nechci srovnávat, čí byla větší. O to tu nejde. Ale rozhodně si nemyslím, že ten, kdo vydrží velkou fyzickou bolest, by vydržel i tu psychickou. Jaký je rozdíl? Porod jednou skončí, i ta ledvinová kolika skončí, ale ta psychická bolest? Tam není vůbec jisté, že ta hlava naskočí zpět. Ona už nikdy nenaskočí tam, kde byla. Už nikdy nebude pracovat tak, jako předtím. Méně výkonná, pomalejší. Ale naskočila!

Určitě bych byla spokojenější, kdybych věřila tomu, že pleťový krém vyřeší mé vrásky a únavu. Únava není něco, co se má překonávat. Únavou tělo hlásí, že potřebuje odpočinek. Každý máme své hranice a někdo už ví, kde jsou. Rozhodně je nehledejte na rozkaz někoho jiného. Jen my máme rozhodovat o tom, zda za ně půjdeme či ne. Je to náš život a ten je krátký. Užívejme si ho. I bez krému.

Psáno v květnu 2015

Kateřina Sekyrková