Vyhledej
Královédvorsko > Historie > osobnosti

Unikátní vzpomínky na učitele Karla Ježka, kterého popravili nacisté

Redakce / 31.12.2022
Poslechněte si vzpomínky Jiřiny Jarošové - dcery řídícího učitele Karla Ježka, kterého popravili Němci za pomoc při atentátu na Reinhard Heydricha. Součástí článku jsou i texty se vzpomínkami přátel a spolupracovníků


Vzpomínka na mého otce Karla Ježka
Jiřina Jarošová


Můj tatínek, Karel Ježek, se narodil 29. května 1902 ve Dvoře Králové n. L, ve Fügnerově ulici v domě s velkou zahradou – dnes neexistující. Babička Marie byla jako většina žen v té době v domácnosti. Byla horlivou katoličkou. Každý den chodila do kostela, kde tam i na faře uklízela, prala mešní roucha i prádlo pana děkana. Děda Karel byl truhlářem, měl i několik pomocníků. Byl členem Sokola, v době, kdy ho pamatuji, už necvičil, ale sokolský kroj měl na sobě při odhalování tatínkovy desky na škole. 

Tatínek měl mladší sestru Magdu. Navštěvovala obchodní školu. Toužila stát se členem „vyšší společnosti“ a babička ji v tom podporovala. Jezdila na hodiny zpěvu a klavíru do Hradce Králové, po složení státní zkoušky učila hře na klavír, byla svobodná. 

O tatínkově dětství toho mnoho nevím. Chodil do skauta, ale později zcela přešel do Sokola,  kde našel dobré kamarádské prostředí. Cvičil rád a brzy se zúčastnil různých župních závodů, jak o tom svědčí řada diplomů. Po maturitě na gymnáziu studoval učitelství v Praze a také na Učitelském ústavu v Hradci Králové. Prvním učitelským místem byla chlapecká škola v Josefově, potom Semonice a od roku 1926 jednotřídní škola v Máslojedech. V té době bylo učitelství vážené povolání. Tatínkův příchod – mladého pěkného učitele – způsobil v malé vesnici rozruch hlavně u dívek na vdávání a jejich matek. 

Tatínek se zamiloval do maminky, Marie Skořepové. Byla velmi hezká – tmavovlasá, černooká. Brzy se seznámil s maminčinou rodinou. Maminku už neměla, zemřela, když byla maminka malá. Dědeček byl střední rolník. Maminka byla nejmladší a měla čtyři bratry. Nejstarší Josef zemřel brzy po návratu z 1. světové války. Jan po vychození gymnázia ve Dvoře Králové a obchodní školy v Hradci Králové se stal státním úředníkem v Bratislavě a po roce 1939 v Praze. František a Oldřich byli rolníky. Dědeček byl moudrý a oba posílal do zemědělské školy ve Smiřicích a maminku do „Vesny“ v Hořicích, kde se naučila všechny ruční práce, šití a vedení domácnosti. 


Tatínek toužil dostat se blíže ke Dvoru Králové. To se mu podařilo a od 1. února 1928 učil na trojtřídní škole v Doubravici. Pan řídící Černý dostal po povýšení byt ve škole a tatínkovi nabídl bydlení v jeho domku. Teď už nic nebránilo svatbě, která se konala 21. července 1928 v Hoříněvsi. Na fotografii ze svatby Karla a Marie Ježkových sedí vlevo vedle nevěsty Marie Skořepové slečna Jarmila Černá (dcera řídícího učitele Josefa Černého z Doubravice) a vpravo Magda Ježková (sestra Karla Ježka), obě šly za družičky, vedle ženicha Karla Ježka je vlevo Jan Volák (rolník z Neděliště) a vpravo Oldřich Skořepa, rolník z Máslojed (bratr nevěsty), ti šli za mládence. Pro maminku byl příchod do Doubravice velká změna. Vedení domácnosti jí nedělalo potíže, ale naučila se lyžovat, bruslit, začala cvičit v Sokole. Brzy se s novým prostředím sžila a pro svou milou povahu se stala oblíbenou. 

Tatínek s maminkou chodili pěšky do Dvora do kina, a hlavně do divadla, večer lesem přes Zálesí domů. Tatínek cvičil žáky, dorostence i muže, režíroval ochotnické sokolské divadlo. Nikdo si v Doubravici neuměl představit, že by 7. březen nebo 28. říjen nebyl oslavován školní besídkou a sokolskou akademií. Na jejich pořádání se tatínek velkou měrou podílel. Maminka ho v jeho činnosti podporovala, i když jezdil v neděli do župních schůzí v Jaroměři, ve Starkoči, jindy v Náchodě. 

Přes všechnu tuto činnost tatínek nezanedbával ani nás, maminku a mě chodili jsme na procházky do Zátluk, Čertových hradů. V zimě jsme společně bruslili na rybníku v Zátlukách, nebo jsme lyžovali na pláni pod Dehtovem, nebo v dolech – v místech, kde dnes stojí sokolská chata. Rodiče jsem nikdy neslyšela, že by se mezi sebou hádali a nikdy u nás nepadlo sprosté slovo. Naše letní prázdniny jsme trávili z větší části v podhůří Orlických hor, v sokolském táboře pro žáky. Tatínek byl hlavním vedoucím, maminka velela kuchyni. Nálada tam byla vždy družná a veselá, jak mezi žáky, tak i dospělými. 

V září 1938 se tatínek zúčastnil branného kurzu, kterého se na pozvání ČOS účastnili vybraní sokolové. Tehdy již dostali účastníci pokyny, co dělat v případě přepadení republiky. Možná, že moje vzpomínky na mého tatínka, Karla Ježka, jsou trošku zidealizované, ale myslím, že se to stává každému dospělému člověku, který prožil šťastné dětství. A takové moje dětství až do necelých třinácti let bylo. Do té doby, kdy ve čtvrtek 2. července 1942 odvedli nacističtí gestapáci tatínka z vyučování, přímo ze školy, aniž by se s námi doma mohl rozloučit. Všechno se změnilo. 

Moje šťastné dětství skončilo 11. července 1942. 

Byla to sobota, a my jsme s maminkou vypravily do Hradce Králové. Vezly jsme s sebou čisté prádlo, trochu jídla a já i školní vysvědčení. Balíčky jsme spolu s ostatními ženami odevzdaly v budově gestapa a čekaly, co bude dál. Netrvalo dlouho a gestapák s tvrdou tváří a takřka drze řekl, že byl tatínek spolu s ostatními popraven. Nikdy nezapomenu na bolestivý pláč všech žen a dětí a také zlé a kamenné tváře gestapáků při vracení balíčků. Tyto a další dny a roky z našeho dalšího života mě, ani mé milé mamince nikdy nevymizely a nevymizí.

Maminku nesměl nikdo zaměstnat. Pracovala pod cizím jménem v lesní školce, v zimě našívala také pod cizím jménem sklenění perlové knoflíky na karty. Peněz vydělala málo. Ale podporovaly nás hlavně rodiny maminčiných bratří. Tehdy se ukázaly dobré rodinné vztahy, kterých si od začátku seznámení s maminkou tatínek velmi vážil. V létě jsme s maminkou strýčkovi pomáhaly při žních a maminka při sklizni cukrovky. U strýčka v Máslojedech jsme prožívaly vánoční svátky, Velikonoce a tam jsme vždy našly oporu a podporu. 

Podporovali nás také naši přátelé ze Sokola. Kolem domu projelo nákladní auto a u branky přistál pytlík s moukou, to byla podpora z Voženílkových mlýnů z Předměřic. Navštěvoval nás Jirka Řezníček, tatínkův odchovanec z táborů na Zlatém potoce. Výborný kluk. Nakonec přišel o život v posledních dnech války. V neděli nás navštěvovali Fanyn Haas se svou Míťou, tehdy ještě Suchánkovou. Poseděli s námi, popovídali jsme si. Byla to od nich odvaha. Fanyn i jeho bratr Mirek maminku navštěvovali i v poválečných letech. 

Osvobození republiky nebylo pro nás tak radostné, stále jsme doufaly, protože o koncentračních táborech bylo málo zpráv, že se něco o tatínkovi dozvíme. Až časem, po různých pátráních, jsme se o celé ilegální tatínkově práci dozvěděly víc. Maminka sice něco věděla, ale vše ne – kdyby přišlo další vyšetřování a také z konspiračních důvodů. 

Tatínek byl po válce povýšen jako školní inspektor, byl mu udělen válečný kříž in memoriam. Maminka odmítla slavnostní veřejné předání, a tak nám ho předali bez svědků, v kuchyni. Mamince byly nabízeny různé věci ze skladu po Němcích, vzala si jen rádio, které nám gestapo vzalo. Řekla, že život milovaného člověka nikdo a nic nemůže nahradit, a tak to zůstalo po celý její život. 

Po válce vyvstal pro nás další problém – bydlení. Pan řídící Černý musel opustit byt ve škole a chtěl se proto vrátit do svého domku. Maminka podala žádost o byt ve Dvoře Králové. Ale byty po Němcích byly brzy obsazeny a ty, které nám nabídli, byly horší, než jsme bydlely. Bydlením ve Dvoře by maminka našla snadnější práci, penze po tatínkovi nebyla dostačující a mě by odpadlo docházení pěšky do gymnázia.

V Doubravici mamince nabídli byt v poschodí Kampeličky a tam maminka bydlela do konce života. Měly jsme dva pokoje a kuchyň. V roce 1950 bylo v přízemí zřízeno zdravotní středisko a maminka tam uklízela až do odchodu do důchodu. 

Naše finanční situace se zlepšila, když udělil prezident Svoboda všem účastníkům odboje zvýšení důchodů. Čas pomalu zmírňoval naši bolest. Chodily jsme cvičit, zúčastnily jsme se obě XI. všesokolského sletu v Praze i života v Doubravici. O prázdninách jsme chodily spolu po Krkonoších, dokonce jsme v roce 1947 přespaly na Sněžce a ráno brzy uviděly východ Slunce. 

V šedesátých letech měl strýček Olda potíže při zakládání JZD. Jezdil často na kole, aby unikl přesvědčování, k nám do Doubravice. Nějaká „dobrá duše“ si toho všimla a udala, že k nám jezdí často nějaký neznámý muž. Byl z toho rozruch, naštěstí to vyšetřoval rozumný četník, a tak se vše bez následků vyjasnilo. Nebyla to lehká doba, když se lidé dozvěděli, že tatínkova ilegální organizace byla zapojena na Londýn. Na vesnici to však nezajímalo tolik lidí a maminku všichni dobře znali. 

Roky rychle ubíhaly a mamince přibývaly. Měla po těch událostech nemocné srdce a také trpěla bolestmi pravé kyčle, proto jezdila na léčebný pobyt do Hostinného. Tam dostala v roce 1984 infarkt a 11. února po převozu do nemocnice ve Dvoře zemřela. Ke konci života se radovala z vnoučat a dočkala se i pravnoučat.

Jiřina Jarošová, rozená Ježková 


Vzpomínka na manžele Ježkovy
Květa Stárková, rozená Sedláčková

Několikrát jsem si přečetla vzpomínky Jiřinky Jarošové (Ježkové) a moc se mi líbily. A nyní přidávám mé skromné poznámky k táboru. 

Bratr Karel Ježek byl hlavním vedoucím tábora. Povoláním byl učitel ve funkci vedoucího učitele v Doubravici. To, že byl hlavním vedoucím tábora, to nikdy nezdůrazňoval. Nevládl železnou rukou, to nebylo ani třeba. Každý z oddílových vedoucích se snažil chlapce vést tak, aby se něčemu novému naučili, aby je činnost zaujala a bavila. Vztahy mezi dětmi a vedoucími byl přátelské. Ale i vztahy kluků mezi sebou byly kamarádské. Neexistovaly podrazy, rvačky atd. Hoši mezi sebou soutěžili. Každý chtěl vyhrát, ale cesty k vítězství byly poctivé. 

Bratr Ježek chodil celý den ve starých teplákách, neustále něco opravoval, zařizoval, vylepšoval. Moc toho nenamluvil, ale byl to člověk činorodý. Nepamatuji se, že by na někoho zvyšoval hlas. Jednal klidně, mírně. Ale večer se celý rozsvítil. Vzal své milované housličky a hrál a my jsme zpívali. Ani se nám nechtělo jít spát. Ale když zaznělo „Dobrů noc, má milá…“ to jsme věděli, že končí den. 

Sestra Marie Ježková byla vedoucí kuchyně. Žena přímá, pracovitá a energická, schopná práci organizovat a řídit. Kdykoliv na ni vzpomenu, tak ji vidím sedět na malé stoličce před kuchyní, jak krájí krajíce z ohromného bochníku chleba.  Vše pod jejím vedením klapalo bezchybně. V kuchyni jí pomáhala moje maminka, Míla Sedláčková a sestra Růžena Janečková. I v provizorních podmínkách uměly kuchařky usmažit kvanta řízků, uvařit ohromná množství kynutých borůvkových knedlíků.  

Manželé Ježkovi byli plně oddáni Sokolu. Několik roků trávili prázdniny na táboře a věnovali se dětem. Jak oni, tak i ostatní vedoucí tábora šířili Tyršovy myšlenky, vychovávali chlapce k lásce k vlasti, k vzájemné pomoci a úctě k člověku. 

Mé vzpomínky na tábor u Zlatého potoka mezi Kamenicí a Dobrým patří ke krásnému úseku v mém životě, na který se nedá zapomenout. Pro nás to byly jedny z posledních chvil, kdy byla naše rodina – tatínek Jan Sedláček, maminka Míla, můj mladší bratr Jan a já Květa – pohromadě. Již 14. února 1940 zatklo tatínka gestapo a po létech věznění v různých věznicích (v Hradci Králové, Budyšíně, Drážďanech, Rottenburgu, Stuttgartu) byl odsouzen v prosinci 1942 lidovým soudem k trestu smrti a 1. června 1943 ve Stuttgartu s několika dalšími odbojáři z organizace Obrana národ popraven. Bylo mu necelých 38 let. 

prosinec 2017, Květa Stárková

Vzpomínka na sokolského bratra Karla Ježka
Josef Janeček

Karel Ježek přišel do Doubravice z Máslojed. Usadil se, založil rodinu a fotografoval dcerušku Jiřinu. Byl šťasten. Čas dělil na školní a sokolský. Ve škole vzorně učil a v Sokole vzorně pracoval. Bylo v něm tolik energie, že ji mohl rozdávat. Cvičil na sále u Hrdinů, hrál tam divadlo. Založil letní cvičiště u potoka. Byl jsem o šest let mladší a dobře jsme si rozuměli. Spolupracovali jsme v sokolské župě Podkrkonošské. Já jako učitel na měšťance jsem měl na starosti sokolské žáky. Naposledy jsme byli spolu v sokolském táboře v Dobrém u Dobrušky na Zlatém potoce. To byl nádherný tábor! A bratr Ježek mi dával pro vedení různé krásné úkoly. Ta radost, chtivost pěkné a zajímavé práce! Jenže nad republikou se začaly stahovat Hitlerovy mraky. Přišla mobilizace a všichni jsme nastoupili k ochraně hranic. To odhodlání, bránit vlast! Pak jsme se viděli po mém propuštění z vězení a Karel mi řekl: „Bratře, ti tě zřídili!“ A to ještě nevěděl, co čeká jeho.

Josef Janeček

Vzpomínka na pana řídícího Karla Ježka
Josef Štěpán, Doubravice

Jsou výročí, na která se nevzpomíná dobře. Bylo by však chybou zapomenout na dobu 2. světové války, kdy němečtí okupanti uskutečnili bezohledné tažení proti českým vlastencům. Nedá se zapomenout na našeho učitele ve škole a cvičitele v Sokole. Časté byly vycházky do krásné přírody v našem okolí. Jak blízko měl k dětské duši, jsme poznali, když sedl na první lavici a četl nám z dětského časopisu příběhy kocoura Mikeše od Josefa Lady. Společně s námi se smál a těšili jsme se na příští pokračování. Dovedl být přísný a poradil si i s uličníky. V Sokole s námi nejen cvičil a sportoval, ale připravoval i různé besídky a akademie, jezdil s námi na výlety. Vzpomínám si, jak nás jednou vzal na cyklistický výlet do Českého ráje. Na cestě zpátky nám, chlapcům docházely síly. Zastavili jsme a pan učitel nám dal každému kostku cukru, abychom doplnili energii. Potom jsme pokračovali v cestě až domů a všichni jsme to zvládli. Je dobře, že nám zůstalo něco víc než jen vzpomínky. Na bývalé škole je pamětní deska, která byla odhalena 13. července 1947 za účasti sokolstva z župy Podkrkonošské a občanů místních i širokého okolí. Škola dnes nese název Ježkův dům a slouží k bydlení. V lese u Zábřezí je zděná chata, kterou v začátku války nechala postavit sokolská župa. Stavbu uskutečnil doubravický stavitel pan Čeněk. Dnes patří objekt Sokolu Dvůr Králové, který o něj dobře pečuje. A tak na Ježkově, jak se místo nazývá, je v letních měsících živo. Pan řídící by měl radost. Vždyť o prázdninách jezdil s rodinou na sokolský tábor v Orlických horách na Zlatém potoce, kde byl vedoucím tábora. Je toho mnoho, proč nikdy nezapomeneme na našeho Karla Ježka a na všechny ty, kteří za svoje ušlechtilé ideály došli až na popraviště.
Josef Štěpán, Doubravice

Smutná vzpomínka na 2. červenec 1942
Maryška Kuncová

Dobře si vzpomínám na událost, která otřásla v roce 1942 celou vesnicí i jejím okolím. Tehdy jsem navštěvovala doubravickou školu, kde mě učil pan řídící Karel Ježek. V tom roce byly v zimě vyhlášeny uhelné prázdniny, a tak jsme my, děti, musely v červenci „nasluhovat“. Stalo se to 2. července. Uprostřed vyučování se najednou otevřely dveře třídy. Pan řídící k nim pohlédl, pak vystoupil na stupínek a rozhlédl se po nás žácích. Řekl: “Děti, buďte tady hodné!“ Naposledy se po nás rozhlédl a odešel. Děti, které seděly blízko u dveří, viděly, že za dveřmi stojí muži, kteří známým pohybem ruky odkryli odznak schovaný pod límcem kabátu. My, děti jsme netušily, co se stalo. Nastalo ticho, vyučování skončilo a nás poslali domů. U školy stál pes, který teskně vyl. Jeho vytí ještě umocnilo už tak dost tísnivou atmosféru. V dalších dnech se neučilo a my jsme chodili na výlety do přírody. Za týden jsme se dozvěděli, že našeho pana učitele Karla Ježka popravili. Těch několik minut 2. července 1942 se mi vrylo hluboce do paměti. Přestože se ve třídě vlastně nic nestalo, uchovala jsem si obraz doubravické třídy i pana řídícího Ježka na vždy.

Maryška Kuncová

Sokolský tábor Karla Ježka

V roce 1940 se začalo z rozhodnutí předsednictva župy budovat nové župní tábořiště v Lísku u Doubravice. Podnět k výstavbě dal župní vedoucí pobytu v přírodě Karel Ježek. Stavbu uskutečnil doubravický stavitel pan Čeněk. Chata v Lísku měla za války v roce 1942 sehrát historickou úlohu, když v ní K. Ježek připravil úkryt pro parašutistu Potůčka a jeho vysílačku Libuši. Přesun parašutisty měl proběhnout 30. června. K tomu nedošlo z důvodu prozrazení a přepadení parašutisty v jeho úkrytu na Končinách u Červeného Kostelce. Jiřinka Jarošová čekala na nádraží ve Dvoře Králové jako spojka zbytečně, nikdo z vlaku nevystoupil. Dnes nese tábořiště název sokolský tábor Karla Ježka.

Pavlína Špatenková



Video: Jan Holan - ZvičinaTV
Vzpomínky pamětníků posbírala a zkompletovala Pavlína Špatenková

FOTOGALERIE - Unikátní vzpomínky na učitele Karla Ježka, kterého popravili nacisté

FOTOGALERIE - Unikátní vzpomínky na učitele Karla Ježka, kterého popravili nacisté

Související články
Začátky lyžařství na Královédvorsku podle Ladislava Měšťana a Karla Ježka
Celých dlouhých 40 let trvalo, než byl muži akceptován ženský Sokol a 50 let, než byl ženám umožněn vstup do předsednictva Sokola!
Vaše komentáře

Přečteno 452x
 
24.01.2024 - Odbor dopravně-správní se v Trutnově stěhuje do nových prostor: Horská 52, bývalá budova Texlenu, 4. patro.
05.01.2024 - V okolí Braunova Betléma na území Hřibojed proběhne v sobotu 6. ledna 2024 od 9 do 13 hodin honitba. Prosím počítejte s omezeným vstupem na toto území.
06.12.2023 - Důvodem mohutného výpadku dodávky elektřiny v úterý 5. prosince byla technická závada v rozvodně Neznášov (mezi Habřinou a Rožnovem na Jaroměřsku), konkrétně zkrat na podpěře. Výpadek byl hlášen od Nové Paky až po Jaroměř. Zdroj: ČEPS.

Volná pracovní místa

Všeobecná sestra (Domov důchodců)

Terénní pečovatel (Diakonice ČCE DKnL)

Aplikační technik (JUTA, a.s.)


Kalendář akcí
4.10.2023 08:00 - 31.05.2024 17:00
Technická hodinka (nejen) pro seniory
4.10.2023 08:00 - 31.05.2024 17:00
Plaveš ve škole?
16.02.2024 - 17.03.2024
VÝSTAVA MODELŮ
23.02.2024 17:00 - 25.02.2024 20:00
Alpy v pasáži - VÍKEND TYROLSKÉ KUCHYNĚ
23.02.2024 18:30 - 23.02.2024 21:30
Country večer s kapelou Dostavník